29.11.2025
Přestože v dnešní době existuje široký přístup k informacím a mnohé nepravdy z minulého století byly objasněny, bohužel, nadále přetrvává připomínání nepodložených a zkreslených informací, ke kterým je potřeba se vyjádřit. Jedním z těchto témat je také cílené bombardování zlínského továrního areálu v roce 1944. Někdy se objeví informace, že tak učinili spojenci s úmyslem zničit konkurenci, a že původcem důležitých informací byl Jan Antonín Baťa, případně Tomáš Baťa mladší. Autoři těchto tvrzení většinou vychází pouze z novinových článků nebo komunistických propagandistických materiálů.
Nyní bylo toto téma znovu otevřeno Petrem Kopčilem z Nadačního fondu Jana Antonína Bati, a to ve smyslu, že informace Američanům poskytl Tomáš Baťa mladší s cílem zasáhnout zejména výrobu, a tak strýci Janovi ublížit. Takový post samozřejmě opět vyvolává polarizaci společnosti, nejen co se týče baťovského tématu, ale také naladění vůči zemím, které představovaly spojence.
V prvé řadě se domníváme, že vydávat prohlášení, že Tomáš Baťa mladší záměrně informoval spojence, který cíl bombardovat, a to bez jasného důkazu, je naprosto nepřípustné, nehledě na to, že je to technicky nemožné. V druhé řadě, vytvářet záměrně prostředí, které jen umocňuje polarizaci společnosti, je přinejmenším nebaťovské.
Jako Nadace Tomáše Bati bychom byli vděčni, kdyby se Nadační fond Jana Antonína Bati věnoval popularizaci jména Jana Antonína Bati na základě důvěryhodných zdrojů, kterých existuje dostatek, a nezaměstnával nás vyvracením nepravd. Jan Antonín Baťa je významná osobnost baťovských dějin a zaslouží si odborný přístup ke zpracování svého odkazu. Osobnosti Jana Antonína Bati si velmi vážíme, jeho odkazu však nepomáhá, že je neustále umocňován hledáním viníků a křivd, které neexistují.
V sobotním vydání MF DNES vyšel článek o bombardování města Zlína v roce 1944, který obsahuje i lživé a zavádějící tvrzení směřované vůči Tomáši Baťovi mladšímu z úst Petra Kopčila.
Citace: „Osobou, která ve Washingtonu poskytla vládě podrobné informace o celém továrním komplexu, nejen ve Zlíně, byl Tomáš Baťa mladší, syn Tomáše Bati. To se stalo v roce 1943, takže informace existovaly mnohem dříve než samotné bombardování. Na seznamu informací byly i další evropská města, údaje o materiálech, skladových zásobách, ale také jména lidí.“
Redakce MF DNES však zvolila profesionální přístup a požádala o reakci také Nadaci Tomáše Bati. Vyjádření vám přikládáme v plném znění:
Tvrzení, o něž se Petr Kopčil opírá, vychází z článku publikovaného v roce 1949 v časopise. Nejedná se tedy o oficiální dokument či archivní pramen, který by měl odpovídající vypovídací hodnotu. Při podrobném přečtení uvedeného textu navíc čtenář může nabýt dojmu, že se týká osobnosti Jana Antonína Bati, nikoli Tomáše Bati juniora. Je totiž třeba připomenout, že kolem roku 1949 řešil komplikace s americkými úřady právě Jan Antonín Baťa. Tomáš Baťa junior byl již od roku 1942 občanem Kanady a v témže roce vstoupil do rezerv kanadské armády, kde dosáhl hodnosti kapitána. Zároveň je důležité uvést, že ve Zlíně během války žila jeho matka Marie Baťová, která se do města vrátila právě namísto Jana Antonína Bati, aby se v nelehkých časech postavila do čela podniku Baťa.
Informace, které Petr Kopčil uvádí, nejsou podloženy relevantními odbornými zdroji. Už dříve jej na to opakovaně upozorňovali i odborníci věnující se vojenské historii, jejich rady však ignoruje a dál záměrně uvádí veřejnost v omyl způsobem, který poškozuje dobré jméno Tomáše Bati juniora. Tak závažné obvinění, jako je tvrzení, že Tomáš Baťa junior měl záměrně navést spojenecké síly k bombardování továrny, by mělo být proneseno pouze v případě, že existují jednoznačné a ověřitelné historické prameny.
Osobně si myslíme, že Petr Kopčil má silně vyhraněný negativní vztah k Tomáši Baťovi mladšímu a domníváme se, že nabyl dojmu, že k posílení povědomí o osobě Jana Antonína Bati přispěje způsobem, který staví na znevažování Tomáše Bati mladšího. Je tomu však přesně naopak.
Součástí článku MF DNES je také vyjádření hned několika historiků, odborníků na baťovské či válečné téma. Nechybí ani odborný pohled Jana Hermana, který vám rovněž přikládáme v plném znění:
Téma bombardování Zlína během druhé světové války zůstává dodnes citlivé a vyvolává silné emoce. Nálety byly v minulosti propagandisticky zneužívány – během války nacisty, po roce 1948 komunistickým režimem. Takovéto zkreslené interpretace se objevují i v současnosti především na sociálních sítích. Útok je mylně představován jako úmyslný zásah „nepřátel“ proti českému národu a jeho pracovnímu úsilí.
Způsobené škody byly bezprostředně poté publikovány v brožuře Bomby na Zlín vydané ve Zlíně v roce 1945. První bombardování Zlína 13. října 1944. Bylo shozeno 10 bomb, zahynuli dva lidé a dalších 60 bylo zraněno. Kromě továrních objektů bylo poškozeno i 124 rodinných domků v oblasti Letné. Druhý mnohem rozsáhlejší nálet následoval 20. listopadu 1944. Během tří minut shodilo americké letectvo 260 bomb – 140 na tovární závod a 120 na obytné části města. Zničeno bylo 10 železobetonových budov, dalších 39 bylo poškozeno; mimo areál bylo zničeno 46 obytných domků a 304 dalších utrpělo škody. Nálety si vyžádaly 24 obětí a 79 zraněných.
Současný výzkum tohoto tématu výrazně pokročil. Díky zpřístupnění materiálů v amerických archivech přinesl reálný obraz událostí badatel Roman Sušil. Na základě archivních dokumentů doložil, že Zlín nebyl primárním cílem. Jednalo se o příležitostný náhradní cíl, který byl zvolen až poté, co nebylo možné za špatného počasí zaútočit na původně plánované závody Blechhammer (dnes Blachownia Śląska) v Horním Slezsku, ani na záložní cíle (Ostrava, Žilina, Břeclav).
Přestože se přesnost amerických bombardérů v roce 1944 zlepšovala, nelze hovořit o možnosti zasahovat jednotlivé budovy v husté zástavbě. Roman Sušil uvádí, že bomba byla odhozena z výšky 6,5–7 kilometrů a dopadla na široký pás území od továrny přes Letnou až po okraj lesa. Tím opravuje některé nepřesnosti publikované v sérií článků z časopisu Maclean’s Magazine z roku 1949 o cíleném zasahování vybraných objektů ve zlínské továrně. V uvedeném roce vyšly ve třech číslech (1. dubna, 15. dubna a 1. května) publicistické texty autora Franka Hamiltona nazvané The Fabulous Shoemaker („Báječný švec“).
Hamiltonův text obsahuje jednu „senzaci“, na kterou upozornil Nadační fond Jana Antonína Bati – tvrzení, že Tomáš Baťa junior poskytl informace vedoucí k bombardování zlínských závodů. Logicky si však musíme položit otázku, co by tím mohl získat. Je známo, že vedení firmy od roku 1941 postupně přebíral od svého strýce Jana Antonína Bati, který se svými unáhlenými politickými kroky dostal do konfliktu s československou exilovou vládou, britskou i americkou administrativou a byl umístěn na černé listiny Spojenců. Svým zapojením do prezidentské kampaně v USA si situaci dále zkomplikoval a po vypršení víza musel opustit USA a přesunul se do Brazílie. Zde přišel o přímý vliv na řízení firmy, trpěl nedostatkem peněz a československá vláda jej oběžníkem z 24. června 1943 vyřadila z okruhu loajálních občanů, což znamenalo i odmítnutí konzulární pomoci. Kvůli Janovým úvahám o přesunu československého národa do Patagonie se od něj odvraceli i mnozí „Baťovci“, kteří přecházeli pod vedení Tomáše Bati juniora. Ten naopak nabídl kanadské i Benešově exilové vládě v listopadu 1943 spolupráci své firmy na poválečné obnově. Z toho logicky vyplývá, že tvrzení o údajné snaze o bombardování svých vlastních zlínských závodů je zcela absurdní.
Přestože je Hamiltonův článek pochvalně laděn ve vztahu k Tomáši Baťovi juniorovi, obsahuje řadu tvrzení o Janu Antonínu Baťovi, která jsou dosud opomíjená či neuspokojivě vysvětlovaná. Hamilton jej označuje za „odsouzeného nacistického kolaboranta“ („a convicted Nazi collaborator“), „bývalého přítele Hermanna Göringa“ („former pal of Hermann Goering“), „přítele nacisty Hermanna Göringa a odsouzeného válečného zločince“ („friend of Nazi Hermann Goering and a convicted war criminal“). Opakovaně jej charakterizuje jako pyšného, marnivého a egoistického muže s politickými ambicemi a bludy o velkoleposti („proud, vain, egotistical man with political ambitions and delusions of grandeur“). Článek rovněž uvádí informace o závěti Tomáše Bati, podle níž měl být Jan pouze prozatímním správcem („Jan should take over as interim regent“), a přiznává světový úspěch koncernu Baťa Tomáši Baťovi staršímu („But the world-wide organization is the product of Tom Bata´s father, the late Thomas Bata, Sr., who built it up…“), poutavě popisuje Janovu návštěvu u Göringa, jeho přešlapy během pobytu v USA nebo kontakty s nacistickými diplomaty.
Těmito otázkami by se měl zabývat Nadační fond Jana Antonína Bati, který se spíše, než o věcnou diskuzi snaží o senzace a bulvarizaci baťovských témat. Na odborné otázky bohužel nereaguje a na sociálních sítích blokuje kritické hlasy. Masarykovo „Demokracie je diskuze“ zatím v případě Nadačního fondu Jana Antonína Bati neplatí. Jejich selektivní zacházení s tématem navíc J. A. Baťovi neprospívá – nově prováděný výzkum bolestivých témat baťovské historie totiž přináší zjištění, která pro něj nejsou příliš příznivá.
Zastavme šíření nepravd.
